Zvládla jsem rakovinu. Teď hledám cestu zpět k životu.

17. února 2026 dle čínského kalendáře odstartoval rok ohnivého koně. Přináší rychlost, dynamiku a akci. Tempo má nabrat na obrátkách, vyčerpání tak může přijít snáze než předtím.

Já už vyčerpaná jsem, tempo běžného života nezvládám (což potvrzuje i aktuální psychodiagnostika). Právě 17. února jsem však dostala s prodloužením sbírky časový prostor, šanci naučit se jít životem dle svých sil a možností, nepřepálit to.

Tlaky na změnu, které do světa vnáší ohnivý kůň, nás jistě mohou přivést na správnou cestu. Jen nepodlehnout unáhleným rozhodnutím, jen se nenechat zatlačit někam, kde nemáme být. 

🔥Kéž by nás oheň tohoto roku hřál, ale nespálil.

Bez ní bych nevěděla, co je to láska. To ona mi ukázala sílu srdce, které nikdy nesoudí a neodsuzuje, jako proud radosti a vděčnosti nikdy nevyhasne, ať člověk ve své nedokonalosti, neznalosti a neschopnosti udělá cokoliv. Ona byla, je a bude vždycky to nejlepší, co mě kdy potkalo, moje štěstí, láska mého života.

Byla ta nejlepší část mě samé, má podpora a zdroj, se kterým plálo i mé srdce. Bez ní jsem ztracená. S ní se ztratil můj svět, zmizelo kus mě. Ztratila jsem mnohem víc, než jsem si uměla představit, tolik, že stále pochybuji, zda-li ze mě vůbec něco zbylo. A přece, právě ona je pro mě stále i světlem naděje, mou oporou a motivací k hledání, jak jít dál.

Mé srdce se v létě roztříštilo na tisíc kousků. A když ty ostré střípky sbírám, i v té bolesti a smutku cítím radost a vděčnost, že do mého života vůbec přišla. Láska je. Láska nemizí. Bez ní se cítím ztracená, bez ní bych byla ztracená, ale v srdci vím, že tu stále je a bude jako můj anděl. Láska je. Láska mého života je stále se mnou.

💗Narodila se na Valentýna 14. 2. 2016 jako ryzí láska
14. 2. 2026 by na tomto světě slavila 10 let, moje Adélka

Píšu, píšu celý život, nikdy neodeslané dopisy, zprávy nikomu a všem. I z onkologie, z cesty k uzdravení mám zápisky, posílám i pozdravy do nebe mezi anděly.

Stále se vrší nová psaní tak, jak se objevují nové a nové překážky ke zdolání. A síly už došly, nedaří se. Nedaří se vymanit ze svých bludných kruhů a všudypřítomného chaosu, zorientovat se ve svých vlastních myšlenkách či slovech, dát dohromady plánované knihy. Chybí energie i mentální kapacita, hlavní slovo má únava. Moc toho nezvládám, ale stále píšu.

Psaní je má terapie, léty osvědčená, zatím jediná, která mi vyhovuje. Stále hledám i nové možnosti. Bude to ketaminová terapie, psilocybin, psychadelika? Klasická psychiatrie, antidepresiva, antipsychotika se neosvědčila, a tak hledám dál. Primárně hledám lék na zlomenou duši dítěte, která ovládá dospělého, hledám protilátky k pocitům jako bezmoc, vina, nedostatečnost, neschopnost. 

Hledám cestu, jak se dostat z pekla, snažím se o to skrze slova, pochopení. Pokouším se pochopit, co se děje. Nutně se potřebuji zorientovat v nepřehledných zákoutích života a mysli, a tak píšu.

Skrze psaní snad mohu být užitečná všem, kteří se stejně jako já snaží najít pochopení, kteří se snaží porozumět tomuto světu i sám sobě, když:

• život definuje trauma a PSTD, psychický kolaps,
• bojují s vážnou diagnózou, ale i základní existenční nejistotou,
• omezeni vlastní neschopností a zranitelností čelí soukolí ničivého systému s absencí laskavosti a pochopení, na pokraji sil se musí prát s nezvladatelnými překážkami byrokracie,
• vládnou pocity bezmoci a tíživé nejistoty, permanentní stres, vyčerpání, chronická únava, nespavost definující dny, měsíce, roky, 
• naplno pociťují vyhoření i poruchy osobnosti jako ADHD, OCD, s dg smíšená porucha osobnosti i projevy HPO, BPA…
• svírají je úzkosti, bolest těla i duše jako dg těžké deprese, schizoafektivní porucha, postraumatická stresová porucha
• počítají životní ztráty, ztratili životního společníka, největší oporu. Bez ní jsem ztracená.

Hledám (se). Hledám teorii pro praxi života, pro sebe i pro jiné. Děkuji, že jste přitom se mnou. Děkuji, že mi pomáháte.

Bojím se víc než kdy předtím. Psychodiagnostika, která je konečně hotová, mě vyděsila. Ano, v hlavě mám obavy a strachy, děsy, dle zprávy se objevuje i paranoia, zvýšené škály schizofrenie. Začala jsem se opravdu bát nucené psychiatrické hospitalizace (čím víc mě do ní tlačí, tím víc se bráním). Podepsala jsem reverz. Mé kočky mě potřebují. A já potřebuji je.

Jsem přetížená, vyčerpaná, porouchaná. Moji neschopnost definují i projevy smíšené poruchy osobnosti, schizoafektivní porucha, postraumatická stresová porucha, vedle zmiňovaných těžkých depresí a úzkostí, paranoie, projevů schizofrenie posudky uvádějí i fóbie, obsese, narušené testování reality, kognitivní dezorganizace, silné emoční disbalance, nespavost, nízká frustrační tolerance, hypoprosexie. Jsem chodící trauma, říká psycholožka. Jsem toxická, toxická sama sobě, toxická pro jiné, vím, ale nedaří se mi s tím něco dělat. Děkuji všem, které zajímá člověk v takovém stavu.

A dál? Stále píšu, psaní je má terapie. Stále hledám. Stále se snažím najít reálnou pomoc, výbavu, mapu, se kterou bych se dostala ven z temnoty. Stále mi chybí ten základ – klid, bezpečné zázemí, pevná půda pod nohama, od které bych se mohla odrazit…

Zhruba 360 nových dnů, nové začátky, nové možnosti

S novým rokem přichází nová naděje, pro nás všechny. Podařilo se mi domluvit prodloužení sbírky a získat tak nějaký čas navíc. Děkuji za to! Beru to jako náznak, pohled ze/do slunečných dnů, vstřícnost, kterou jinak v životě spíš postrádám.

Zima je teď veliká (venku i v domě, kde teď jsem a odkud se snažím dostat), ale jaro je na dohled, ač to tak nyní nevypadá.

Konec roku jsem se snažila zvládnout sama, doma se svými kočkami (bez psychiatrické hospitalizace), moc jiného jsem nezvládala, pohlcují mě deprese, úzkosti, mé vlastní poruchy… Stále se mi nedaří se dorozumět s úřady. V mém životě stále dominuje divnoprázdnota, ale mám za sebou komplexní psychodiagnostiku a snad i nějakou vidinu efektivní psychoterapie, našla jsem odbornou podporu.

Sbírka se nevyvíjí tak, aby naplnila jistotou alespoň pár měsíců. Stále mi chybí především ta jistota, ale možná se jen potřebuji smířit s tím, že jistota je chiméra. Chybí mi opora, jakou pro mě byl můj pes. Stále jsem sama zmatená a moc toho nevím, ale jsem si jistá vděčností za každý jediný příspěvek, za každý vzkaz, slova povzbuzení. Jsem vděčná za čas, který mi byl dán, chtěla bych věřit, že se mi ho snad tento rok podaří nějak smysluplně naplnit.

Jsem opravdu vděčná za podporu, které se mi tady dostalo a která je pro mě motivací k dalšímu hledání, hledání sebe sama, hledání cesty dál, hledání smyslu života. Ze srdce děkuji všem, kteří jsou se mnou při tom.

Přeji nadějí a světlem naplněný nový rok, hlavně zdraví a lásku

R.

To, co teď zažívám je trauma, vyčerpání, psychický kolaps.
To, co teď dělám, je hledání. Ničeho jiného nejsem schopná.
Hledám (se), hledám teorii pro praxi života.

„Kolaps je moment, kdy je překročena hranice únosnosti. Nervový systém se brání tak, že vypíná funkce, které nejsou nezbytné k přežití.“ (Judith L. Herman, psychiatrička v oblasti traumatu)

Mozek ve stavu nouze nepracuje s racionalitou a logikou, je schopen zaznamenat okolí jen omezeně, víc mu ani silné tělesné napětí neumožňuje. Svět člověka v krizi se zúží do několika základních potřeb: pocity bezpečí, opory, jistoty.

To je to, co hledám.

Děje se toho až příliš, v hlavě je až příliš mnoho myšlenek, příliš mnoho pocitů, příliš mnoho zmatků, příliš mnoho slov. A tak je pouštím ven, píšu, psaní je má terapie.

Předně píšu s vděčností za každý jediný příspěvek, za slova podpory, která je neocenitelná. Píšu, za sebe a své kočky, za svého psa. Stále jsem S Adélkou na cestě, zůstává při mně jako anděl. Sama si stále nesu příliš zátěže, stále zoufale hledám, jak dál. A tak píšu, psaní je má terapie. A tak začínám od začátku, jako Dítě svých rodičů.