Všem přispěvovatelů strašně děkuji!

Velmi mě to povzbudilo. Dnes jsem dostal z DONIO seznam vás přispěvovatelů. Copak tam vidím? Jména co neznám, jména co znám a jednu velkou mecenášku.

Poslali jste mi příspěvek na něco, co je zatím jen napsaná a musí se zhmotnit. Je to pro mě velký závazek. Za tu důvěru, co jsem dostal. Nedosáhl jsem cílové částky, která cílila na vydání 500 ks. Vybraná částka ale pokryje fixní náklady (např. korektora a grafika). Budu nyní jednat s tiskárnou, zda jsou schopni udělat menší sérii za stejných podmínek a případně dělat dotisky, pokud se kniha bude prodávat. Každému z vás napíši mail, jak to vypadá termínově!

Děkuji a děkuji!

J. Hercík

Děkuji všem za dosavadní příspěvky! Jsou pro mne velkou vzpruhou a nadějí, že kniha opravdu vznikne. Dovoluji si vložit úryvek ze druhé kapitoly.

Město bylo plné trosek a nevybuchlé munice. Maminka by nás měla nejraději stále u sebe doma, ale udržte v malém bytě dva kluky. Bráchovi bylo o dva více, sestřička teprve na cestě. Dětství se ale neptá, kde a kdy vyrůstáte. Chce zažívat ta dobrodružství spojená s objevováním. I to poválečné Ústí mělo pro mne vůni dětství, i když jsme museli přelézat zbořeniště nebo hlídat cedule, že zde mohou být nevybuchlé letecké pumy. Party německých dětí jsme moc nepotkávali, asi byly více po dvorcích. Pro nás bylo stejně slovo Němec nadávkou. Přesto jediný obličej, který si z té doby pamatuji, patřil právě Němci. Bydlel v Předlicích v polorozbořeném baráku. Narazili jsme na něho při jedné výpravě. Pátrali jsme po domě, kde rodiče bydleli před válkou. Zbyla z něho ale jen hromada dřeva a cihel. Měl smůlu, byl příliš blízko chemičce a letecká puma určená této fabrice našla jiný cíl. Představil jsem si, že bychom se neodstěhovali, uf, nebyli bychom asi naživu. V Předlicích potkal tento osud plno domů a ještě více jich bylo poničených. Na prahu jednoho takového seděl Ernst. To jsem tedy ještě nevěděl, že je to Ernst. V zašlém obleku, seděl a vyřezával ze dřeva figurku. Kostnaté prsty dávaly špalíku tvar. Jeho unavené oči se dívaly střídavě na svoji práci a na nás. Tváře měl propadlé, pleť popelavou, zbytky světlých vlasů na jinak proplešatělé hlavě. Koutky úst měl sice otočené trochu nahoru, ale nesmál se. Jak může mít člověk pusu do kolíbky a přitom se vlastně neusmívat? Když viděl, že se díváme, co za tvary vzniká pod jeho nožíkem, sáhl za sebe a natáhl ruku. Tu figurku, co mi dal, mám dodnes v kufru ve sklepě. Schovával jsem ji jako vzpomínku na dětství a snad při každém úklidu byla aspoň chvíli na hromadě věcí určených k vyhození. Ale nikdy jsem to neudělal. Neviděl jsem ji snad dvacet let. Teď ji držím v ruce, abych si připomněl to setkání s Ernstem. Byl to podle všeho medvěd. Neuměle zhotovený, dřevo dávno popraskalo a změnilo barvu. Ale tenkrát to byla hračka, která se mi moc líbila. Ani na moje poděkování Ernst neodpověděl, jen se dále usmíval tím prazvláštním způsobem. Takhle nějak to bylo nebo mohlo být. V každém případě já měl hračku, brácha ne. Vyplašil nás jiný obyvatel, který na nás cosi německy volal. My se ho báli. Za tím řezbářem jsme museli ještě jednou. Brácha nic neměl. Ernst seděl tam, co minule. Na dotaz a prosbu nám odpověděl česky. Z přízvuku bylo ale hned poznat, že je Němec. Co přesně řekl, už nevím. Ale výprava byla úspěšná. Doma na stole byli ti medvědi dva a mohli tak mezi sebou bojovat. Dlužím ještě vysvětlení, jak jsem věděl, že se jmenuje Ernst. Příjmením Kraus. Když máma viděla naše medvědy, zajímalo ji, odkud je máme. Ani trochu se jí nelíbila odpověď, že od jednoho Němce z Předlic. Táta pak přišel z chemičky s tím, že mu v Předlicích říkají “bláznivý Arnošt”. Ernst Kraus, skopčák, co pracoval za války v chemičce. Při náletu přišel o děti i manželku, on tenkrát nebyl v Ústí. Proto se prý zbláznil. Táta nám říkával, že Němci jsou zlo. Zakázal nám se s ním bavit, a nejen s ním.