Vážení přátelé, dovolte mi ještě slovo závěrem. Pro náš Spolek Beruška sedmitečná byla tato sbírka sbírkou první. Neměli jsme s podobnými věcmi zatím zkušenosti. O to více jsme se snažili postupovat maximálně zodpovědně. Sama velmi pečlivě zvažuji v podobných případech, kam zaslat finanční částku. Ze života víme, že nejednou byly podobné sbírky podvodné. Nebo že peníze byly nějakým způsobem zneužity. O to více si dnes cením vaší důvěry, se kterou jste zasílali své finanční příspěvky. Vážím si každé zaslané koruny. S tím nejlepším vědomím a svědomím jsme peníze rozdávali a věřím, že moudře. Byla to pro nás na jedné straně sice cesta bolestná, když jsme viděli tu spoušť kolem, ale na druhé straně to byla cesta plná krásných setkání, kdy se nám hrnuly do očí slzy dojetí. Všichni ti postižení pokorně snášeli to, co jim povodeň přinesla a odnesla. Věta, kterou jsme slýchali téměř od každého, komu jsme nabídli pomoc byla: „My to nějak zvládneme. Dejte to někomu, kdo je na tom hůře, než my. Někomu potřebnějšímu.“ Snad právě tato věta nás utvrdila v přesvědčení, že jsme na správné adrese. Lidé měli najednou k sobě blíž. Soused se seznámil se sousedem, kterého sice denně vídal, ale vlastně vůbec neznal. Když jsme sbírku zakládali, nevěděli jsme ani my, jak to bude náročné. Vyžadovalo to mnoho a mnoho času, který jsme této záležitosti věnovali, ale nelitujeme a jsme vděčni za tuto bolestněkrásnou zkušenost. Jsme vděčni za vás všechny.

S úctou Elena Čipcová za Spolek Beruška sedmitečná.

POVODEŇ Elena Čipcová

Když jednoho dne přišly výstražné zprávy,

že náš kraj velká voda splaví,

nikdo nechtěl tomu uvěřit.

Že by takto krutě mohl osud udeřit?

Někteří koupili si do zásoby jídlo, pití,

jiní se oddávali radovánkám žití.

Jedni odvezli si auto na kopec,

jiní ho postavili k lesu za obec.

Zatímco se jedni těm zprávám smáli,

druzí se o ně i o ostatní báli.

Už předtím mnoho dní se pavouci divně chovali

a přemíru sítí ve staveních utkali.

Jakoby dřív, než my lidé, to nebezpečí poznali,

a proto se před vodou do příbytků schovali.

Protože oni ještě cítí s přírodou,

stihli se v klidu schovat před vodou.

Když začalo pršet, zdálo se, že to nic zvláštního není.

Nic nenasvědčovalo tomu, že se něco zásadního změní.

Poklidný víkend se ale proměnil v noční můru.

Všichni , místo toho, aby spali, zůstávají vzhůru.

Koryto řeky se nebezpečně naplňuje,

o tom, že nebude to jenom tak, málokdo už pochybuje.

Voda stoupá nezadržitelně výš a výš,

a k obydlím je stále blíž a blíž.

Pak už ji nic nezastaví a valí se přes města i vesnice.

Změněných osudů nejsou jen stovky, ale spíš jsou jich tisíce.

Voda bere s sebou vše, co jí v cestě stojí,

nikdo se jí nevysmívá, spíše se jí bojí.

Když po tom běsnění pomalu opadá,

panuje napětí a klesá nálada.

Z kohoutků neteče voda, nefunguje elektřina

a všude jenom bahno a s vyklízením dřina.

Povodeň začala 14. září 2024. Toto datum bylo velmi blízké konci roku. Vánoce byly již za dveřmi. Měli jsme mnoho práce a málo času. Bylo těsně před Vánoci, když nás oslovila paní Petra, že by potřebovali nutně pomoci uklidit dům, do kterého by se mohli nastěhovat a tam prožít Vánoce. A tady se začal odvíjet náš společný příběh. Ale začnu od začátku a s rodinou Petry vás seznámím podrobněji. Petra je dcerou svých rodičů paní Jany a Zdeňka. Oba jsou důchodového věku a mají 76 a 77 let. Petře je kolem 50 let a má ještě o něco málo mladší sestru. Paní Jana pracovala jako ředitelka Základní školy Zátor. Pan Zdeněk u Lesů ČR jako projektant. Ačkoli jsou v důchodu, pracují na plný úvazek. Starají se totiž o své dvě postižené dcery. Obě v minulosti prodělaly obrnu a vypadalo to, že nejsnazším řešením bude je umístit v nějakém ústavu pro tělesně a mentálně postižené. To bylo také navrhováno ošetřujícími lékaři rodičům spolu s konstatovanou prognózou, že s děvčaty nebude možná komunikace. Že již nebudou mluvit. Ale maminka Jana se nenechala zviklat. Dát dcery do ústavu bylo pro ni nemyslitelné. A k tomu říkala: “Mozek je přece plastický….“ Toto jí skýtalo naději, že dcery opět naučí mluvit. Důkazem toho, že se jí to skutečně podařilo je fakt, že dcera Petra nejen mluví, ale že již mnoho let chodí do hodin zpěvu a dokonce zpívá i francouzsky. Není však soběstačná. Po obrně má značné pohybové omezení a je odkázaná na cizí pomoc. Bez berlí nebo bez vedení druhou osobou není schopna se kamkoli přemístit. Každý její den je doprovázen bolestmi, které neustávají. Rodiče jí poskytují svoji nepřetržitou péči. Její domov musí být uzpůsoben. Denně s ní maminka Jana večer cvičí speciální cviky, jinak by Petra nebyla vůbec schopna fungovat. O druhé dceři podrobnější informace nemám. Nemohu nezmínit, že Petra dokonce píše básničky. Závěrem zde některé uvedu. Zejména ty o povodni. Povodeň celé jejich rodině vzala úplně vše. Jejich dům se zařízením i krásnou zahradu se vším příslušenstvím. Na jejich pozemku dnes není nic. Zůstala malá dřevěná kůlna, která to přežila zázrakem. Vedle jejich zahrady stál starý domek po babičce a dědovi, který byl postaven ještě před válkou německými obyvateli. Zřejmě kvalitní práce, neboť jej povodeň neodnesla a dům to přestál. Samozřejmě byl zatopený a vybavení bylo kompletně zničeno. Za pomoci dobrovolníků se podařilo dát dům do pořádku a provést zevrubnou rekonstrukci, aby bylo možné v domě opět bydlet. Nakonec se stihlo to nejdůležitější provést tak, aby mohla rodina na Vánoce být už ve svém. V současné době dále probíhají rekonstrukce. Byla dokonce narušena statika domu, což si vyžádá větší stavební zásah. To vše je běh na dlouhou trať. Vzhledem k věku manželů Jany a Zdeňka a zdravotnímu stavu obou dcer, je to vše obzvláště náročné. A nyní již slíbené básničky od Petry.

ZAČÁTEK
V životě vždy něco končí
a něco nového začíná
a začátek s koncem
se spolu navzájem prolíná.
I když člověk přitom občas
svůj osud proklíná.
Povodeň nám domov vzala,
poslední slovo však nedostala.
Zůstal nám dům po těch,
které máme moc rádi.
Nový domov nám ten zničený
jistě vynahradí.
Děda s babičkou při nás stáli
a dům pro nás z nebe ochraňovali.
Budeme tady šťastně žít,
jistě tu najdeme bezpečí, radost a klid….


POVODEŇ
Ta zlá a hnusná stařena
co s ďáblem bývá spolčena.
S nikým nemá slitování
nic a nikdo jí nezabrání,
aby nevinným lidem domovy vzala
a nikoho se na nic nezeptala.
Umí jen bořit, ničit, brát,
zkázu a peklo po sobě zanechat.
Teď musíme hledat sílu,
abychom znovu žili
a ze všeho se nezbláznili.
Hledat světlo na konci tunelu
a nebýt znovu v průseru.
Není krásná a laskavá
ta hnusná a smradlavá stoka Opava.

Domov Domov je oáza bezpečí, tam nesmí nic, co ti nesvědčí. Najdeš tam svoje milé, prožiješ hezké chvíle. Domov je bárkou v bouři, když trápení a starosti tě souží. Tam najdeš lidské pochopení a někdy taky pohlazení. Domov je místo, které znáš. Tam vždycky rád se vracíváš.

Život Život je dar i prokletí, radost a lidská objetí. Cesta přímá i klikatá, chudoba i dary ze zlata. Nabízí mnohá poznání, štěstí a krásná setkání. Také však bolest a veliká zklamání. Nemůže jen štěstím protkán být, nesmí však postrádat lidský cit. Láska když člověka životem provází, chrání ho od smutku, lítosti, ale ne nesnází. Každá z cest má konec svůj, toho, cos prožil, nikdy nelituj.

Peníze jsme téměř všechny rozdali s pocitem, že jsme je darovali těm, kteří je skutečně potřebovali a kterým přinesly zprávu o tom, že existují lidé, kteří nejsou lhostejní k osudu druhých. Zbyla nám ještě malá částka, ale jistě ne úplně zanedbatelná. Říkala jsem si, že tak, jako ty předchozí případy nám osud přivedl do cesty, tak i tyto zbylé finance si najdou svého příjemce. Před pár týdny jsem nakupovala v Lidlu a potkala jsem jednu ženu, kterou jsem mnoho let neviděla a se kterou jsem se znala. Chvíli jsem si nebyla jistá, zda je to ona, ale nakonec jsem ji zkusila oslovit a povedlo se. Poznaly jsme se. Tolik se toho za tu dlouhou dobu změnilo. Nyní je již pár let v důchodu. Povodeň ji také citelně zasáhla. Ba co více, za 3 týdny od začátku povodně jí zemřel manžel. Už od povodně byl v nemocnici. Ač si to nechtěla připustit a nebylo to zcela zjevné, že manželův stav je vážný, v její přítomnosti u jeho lůžka vydechl naposled. Ke vší té složité situaci s vyklízením domu od bahna na všechno zůstala sama. Ale paní Lenka nenaříká, nestěžuje si na krutý životní úděl. Smutně jen podotýká s bolestí v srdci, že 48 let společného života se vymazat nedá. Přes všechny útrapy a bolesti vypadá na svůj věk velmi dobře. Zjistila, že utápět se v bolesti není její cesta a že lék na vše je pohyb. Chodí cvičit, hodně na procházky, pracuje na zahradě, věnuje se vnoučatům a žije každým novým dnem. Věci a události bere s pokorou tak, jak přicházejí. Jelikož paní Lenka na některé věci uplatňovala náhradu škody i ze svého pojištění, zajímalo mne, zda byla její pojistná událost řádně vyřízená. V blízké obci totiž pracuje jeden podnikatel, který se dal do boje s pojišťovnami, které častokráte velmi podhodnocují pojistné události, které svým klientům vyřizují. Paní Lenka úplně spokojená s náhradou nebyla. Nikdy není od věci vše znovu zrevidovat, zda je to v pořádku či ne. Proto jsem paní Lence poradila, ať se se zmíněným podnikatelem spojí. Každý z nás si asi dovede představit, jak těžko se žije těm, kteří jsou odkázáni pouze na jeden plat či důchod. Věřím, že i v jejím případě vše dobře dopadne a tyto pomoci paní Lence pomohou v této náročné situaci se opět postavit na nohy. Musím zmínit, že paní Lenka nechtěla žádnou pomoc přijmout a že ji odmítala se slovy, s jakými jsem se v průběhu rozdávání darů ze sbírky často setkávala. A to, že mám dát peníze jiným potřebnějším lidem. Že ona to nějak zvládne. Nakonec jsem ji přesvědčila, že i ona si pomoc zaslouží a že se nemá ostýchat ji přijmout. Stále děkovala.

Životní příběh paní Saši je velmi silný a plný zvratů již od jejího raného dětství. Saša se narodila předčasně, v 7. měsíci. Již brzy po narození prodělala operaci plic a lékaři rodičům nedávali téměř žádnou naději. Saša to zvládla a přežila i bez části plíce. Následně však onemocněla dětskou mozkovou obrnou. Vůbec nechodila a byla upoutána na invalidní vozík. V předškolním věku absolvovala další operaci. Díky této operaci se poprvé postavila na nohy ve svých 7 letech a podařilo se jí udělat první krůčky. Postupně se v rámci možností naučila chodit za pomocí berlí. Přes všechna svá omezení vystudovala Střední keramickou školu, obor malba na sklo a porcelán a také Církevní zdravotnicko – rodinnou školu u Selesiánek v Praze. Pracovala pak jako tvořivý terapeut pro nemocné klienty i děti. Do Krnova se přistěhovala v roce 1997 a záhy na to ji postihla první povodeň. Její nový byt kompletně zaplavený a zničený. Tenkrát jí pomáhala byt nově vybavit organizace Adra. Po 27 letech ji povodeň znova postihla a opět byl její přízemní byt zcela zničený. Vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a postižení ji evakuovali a odvezli do krnovské nemocnice. Některé její osobní věci jí pomáhali zachránit přátelé. Co se dalo, naskládali do igelitových pytlů a vynesli do prádelny ve 3. patře. Paní Saša je přes všechny nesnáze a nepřízeň osudu velmi statečná a nenaříká. Na nic si nestěžuje. Bere život tak, jak jde. Naopak se sama snaží pomáhat. Dovolím si citovat její slova díků a vzkaz všem dárcům: „Velmi děkuji za nezištnou pomoc. Bylo to podruhé a velmi psychicky i fyzicky náročné. Vědomí, že jsou ještě dobří lidé, mi dává sílu vše zvládnout. Snažím se také pomáhat dle schopností, aby se řetěz pomoci nepřetrhl. Přeji všem dárcům hodně síly a požehnání do jejich životů.“

Přidám ještě osobní zkušenost se Sašou. Těsně před povodní její věci zachraňovali přátelé a sociální pracovníci. Jak jsem již zmínila, co se dalo zachránit, naházeli do velkých igelitových pytlů a krabic. Všechny balíky pak uschovali do prádelny ve 3. patře. Saša měla na mnoho měsíců náhradní bydlení a nevěděla, kde vlastně bude natrvalo bydlet. Městský úřad její bydlení dlouho řešil, takže pytle zůstávaly stále na stejném místě. Jednoho dne se konečně dočkala rozhodnutí o přidělení nového bytu. Po té nás požádala o pomoc, která spočívala v naložení všech zachráněných věcí a přestěhování do nového bydliště. Ovšem vzhledem k velikosti nového bytu a ke skutečnosti, že si některé věci již musela pořídit nové, si uvědomovala, že se s tím vším do bytu nevejde a že bude nutno všechny věci přebrat. Zvážili jsme možnosti a se Sašou se dohodli, že věci budeme přebírat v prádelně a že vyčleníme přitom ty, které již nebude chtít a které se vyhodí. Věděla jsem, že to bude znamenat několik dní usilovné a zároveň mravenčí práce. Každý den jsme tedy Sašu doma vyzvedli a odvezli do původního bydliště. Půjčili jsme od sousedů židli, na kterou se usadila a postupně jsme brali pytel po pytli, krabici po krabici. Každou věc jsme Saše ukázali a ona se rozhodla, zda si ji nechá nebo ji vyhodí. Bylo to nepředstavitelné množství drobností a všeho možného, co se může domácnosti potřebovat. A tak se řadily pytle, které se měly odvézt do jejího nového domova a pytle, které následně putovaly do sběrného dvora. Saša byla statečná, že dokázala celé dny a dlouhé hodiny sedět na židli a pozorně sledovat, co je jí předkládáno a rozhodovat. Zachovat, či vyhodit. Až bylo všechno přebráno, následovala další etapa. Vše naložit a odvézt na patřičné místo. Na sběrném dvoře to bylo jednoduché. Naházeli jsme pytle do určeného kontejneru. Musím ještě vzpomenout na sklep v suterénu, kde se v regálech uchovaly ještě nějaké další věci. I zde byl postup práce stejný jako ten, který jsem již uvedla. Pytle, které jsme přivezli do domu, kde Saša nyní bydlí, jsme vynesli na společnou chodbu k jejímu bytu a odtud jsme je postupně odebírali a ukládali do skříní a skříněk v bytě. Až byla nakonec úplně přestěhována. Sašina statečnost se projevila také v tom, že se dokázala s mnohými věcmi dobrovolně rozloučit. Že měla zdravý rozum a věděla, že si z bytu nechce udělat skladiště. Celá tato akce vyžadovala neuvěřitelnou trpělivost a pochopení nás všech i mezi sebou navzájem. Vše probíhalo v klidu a nakonec nám zůstaly hezké vzpomínky na společnou práci. Na společné plnění zadaného úkolu. Saša byla veselá a velmi vděčná za naši pomoc.

Paní Alenka je vdova a sama žije již 5 let. Na svůj pokročilý věk (přes 80 let) je velmi čilá. Povodeň zažila již 3×. V roce 1996, 1997 a 2024. Na jeden život je to až dost. „Při té poslední povodni pomáhali sousedi. Bez nich by to nešlo. Moc pomohl také pan Arnošt Tůma, co dělá nemocničního klauna. Zařídil vše, co bylo potřeba. Byt byl kompletně zničený. Bylo to rok po té, co jsem si ho celý nově vybavila nábytkem,“ vzpomínala smutně. Nejhorší bylo, že zjistila, že není pojištěná. O tyto věci se staral manžel. Vůbec nezjistila, že pojistka zanikla. Pojišťovna jí nedala vědět. Musela se dát do obnovy bytu ze zbylých úspor a z darů. Po vysušení oklepaného zdiva jí řemeslníci natáhli omítky a vymalovali. Nyní se chystá pořizovat nový nábytek. Kuchyňskou linku měla zakrytou fólií. Od povodně žije na stavbě. Říkala nám, že naše pomoc pro ni hodně znamená, byla dojatá a tiskla mi ruku. „Moc děkuji všem, protože bez toho bych nemohla dál fungovat.“ „Paní Alenko, děkujte tam nahoru,“ opětovala jsem její stisk ruky. „Pán Bůh o Vás ví a nenechá Vás v tom,“ pokračovala jsem. „Já to vím. Dříve jsem to nevěděla, ale dnes to vím. Já to cítím,“ byla její poslední věta. Měla slzy v očích a mávala nám při odjezdu. Ani já jsem se neubránila slzám. Tolik odvahy a síly bylo v této nenápadné ženě. Sotva jsem si uměla představit, že bych to sama zvládla jako ona.

Paní Anna nás přivítala velmi laskavě a mile. Obytnou část domu už měla
v pořádku. Všude bylo uklizeno, všechno mělo své místo. „Jak se zvládáte starat o dům? Kdepak máte pana domácího?“, zeptala jsem se plna obdivu vzhledem k věku paní Anny, která letos oslaví 75 let. Hned na to jsem se dověděla, že je již několik let vdovou. Hynčice byly další ze seznamu z nejvíce poškozených obcí. Když jsme jimi projížděli brzy po té, co byla cesta po povodni zprůjezdněna, abychom se dostali do srubu, který pravidelně uklízíme, plakala jsem při pohledu z okna auta. Bylo to jako po válce. Paní Anna vzpomínala, jak opadla voda a mohla se vrátit domů, jak to vypadalo. Ve sklepě měla kotel na pelety a sklep byl naplněný zásobou pelet na topení. Uskladnila je tam i svému synovi, který bydlí rovněž v Hynčicích, naproti jejímu domu přes řeku. Vodou pelety nabobtnaly tak, že zaplnily cele sklepní prostory. A nejen to, prostor nestačil, a tak zděné příčky ve sklepě popraskaly. Kotel, ve kterém bylo také nějaké množství pelet, praskl a nebyl již použitelný. Do sklepa se nedalo dostat jinak, než že zdatní muži se museli za pomocí krompáče postupně prokopávat a nabobtnané pelety odvážet. Ve sklepních prostorách byla souvislá masa této hmoty. V Hynčicích nedaleko paní Anny a jejího syna, kterému zůstal jen dům, ve kterém bylo vše zničeno, bydlí ještě její druhý syn. Je na kopečku. Při povodni tekla voda kolem jeho domu a zdálo se, že nebyl nijak vážně poškozen. Po několika měsících se však v domě začala propadat podlaha koupelny. Pod domem byl zjištěn kráter, který voda vyhloubila. A to už je velmi vážné poškození. Co k tomu dodat? Škody se v průběhu času některé teprve postupně objevují. I paní Anna byla statečná. Velmi nám děkovala. I ona byla neméně mile překvapená, že jsme jí nabídli finanční pomoc. Odjížděli jsme a já jsem jen litovala, že nemáme víc, než jsme mohli dát.

S paní Vladimírou jsem komunikovala pouze po telefonu. Vše ostatní jsme vyřizovali osobně s jejím přítelem, který nám naznačil, že je na tom paní Vladimíra psychicky dost špatně, straní se lidí a uzavírá se doma. Nicméně v místě jejího bydliště nebylo pochyb, že škody byly velké. Tomu nasvědčovala i přiložená fotodokumentace. Psychické rozpoložení jsme naprosto chápali.

K paní Aleně jsme se dostali zajímavým způsobem. Moji rodiče se chystali oslavit diamantovou svatbu a já jsem vše se svým mužem organizovala. Potřebovali jsme upéct koláče. Po povodni najít někoho, kdo by se tímto mohl vůbec zabývat, když všichni řešili obnovu svých obydlí, zdálo se být nemožné. Můj syn pomohl kontaktem na paní, která prý peče skvělé koláčky. Když mi řekl, že je z Chomýže, velmi jsem pochybovala, že uspěji, když tam jsou domy velmi blízko řeky. Dovedla jsem si představit, jak v této obci asi dopadli. Cítila jsem se až provinile, když jsem vytočila příslušné telefonní číslo a čekala, že se mi někdo ozve. Měla jsem obavu, že mi paní řekne, že jsem se asi zbláznila něco takového chtít. Ozvala se velmi milá a ochotná paní a k mému překvapení mi sdělila, že kuchyň už zprovoznila a že může péct. Domluvily jsme si termín a já zavěsila. Klid jsem ale neměla. Spíše obavy. Říkala přece, že v obýváku má vytrhané podlahy. Jak to asi může vypadat v kuchyni? Zavolala jsem mojí tetě a svěřila se se svou nejistotou. Přece jen to po povodni bylo všude, kam se dostala voda, kontaminované. A to ještě ke všemu je v Chomýži prasečák. Ale teta myslela jinak. A říká mi: “Neboj, to bude jistě v pořádku. Já bych se toho nebála. Objednej to u ní, paní bude jistě ráda, že si přivydělá. Určitě to potřebuje.“ A pak už mi to naskočilo, že i ona by mohla dostat finanční dar z naší sbírky. Nedovedla jsem si ani představit její radost a projevenou vděčnost, jak od ní, tak od její dcery. Byla šťastná a my s ní. Naplnil nás pocit jistoty, že byste si také přáli jí pomoci. Její dcera mi následně zaslala elektronickou zprávu:

„Dobrý den, z celého srdce Vám chceme poděkovat za pračku, kterou jste nám pomohla získat. Jste zlatý člověk a maminka měla po dlouhé době radost s úsměvem na tváři. Děkujeme.“

Jsem zlatý člověk díky vám zlatým lidem, kteří jste přispěchali na pomoc. Po čase jsme paní Alenu navštívili. Pozvala nás dál a ukazovala, jak vypadá její obývací pokoj. Vytrhané podlahy, oklepané omítky. Na obývák to v tu chvíli moc nevypadalo. V současné době, po delším čase, má již obývací pokoj obyvatelný. Říkala, že je skromně zařízený jen tím nejnutnějším. A nyní rekonstruují koupelnu a WC. Podařilo se jí najít dva šikovné řemeslníky, kteří se do rekonstrukce pustili a prý jsou velmi šikovní. Paní Alena je již dávno v důchodu, takže jim denně vaří. Prý jsou hoši velmi šetrní, že jinak jí jen vločky. Ona jim připravuje již nějaký týden jak snídaně, tak obědy a je šťastná, že to pro ně může udělat. Tají se mi dech a jsem plna údivu nad takovými činy. Není to běžné. Je to obdivuhodné Co myslíte?

Když jsme seniorku paní Janu z Brantic oslovili, že bychom jí mohli poskytnout finanční pomoc, byla velmi překvapená. Brantice jsou obcí, která byla nejvíce postižena. Setkání s paní Janou bylo pro nás krásným zážitkem, odhlédnu-li od okolností, které nás spojily. Následně po uskutečnění všech potřebných úkonů mi předala sepsané poděkování, které si zde dovolím uvést.

„Vážení spoluobčané, jako obyvatelka Brantice jsem byla velmi mile překvapena, že i po delším čase od povodně stále nám naši spoluobčané posílají finanční podporu na obnovu našich obydlí zdevastovaných povodní. Chtěla bych to dokladovat například sbírkou Spolku Beruška sedmitečná z Krnova, který mi tuto finanční podporu poskytl. Dovedete si jistě představit, s jakými potížemi se nyní potýkáme. Podařilo se nám většinou uklidit od černého bahna alespoň obytné místnosti, obměnit poničený nábytek, částečně vysušit zdi. Na jaře nás čekají venkovní opravy domů, sklepů, zahrady, chodníků a plotů. Jak jistě tušíte, náklady na opravy budou nemalé, a proto každý finanční příspěvek nám velmi pomůže. Chtěla bych vám také stručně přiblížit, komu jste finanční obnos věnovali. Žiji v obci Brantice s rodinou od roku 1946 (tedy 78 let). Jak šel čas, zažívali jsme mnohé. Například byly běžné malé povodně, kdy voda z řeky Opavy zaplavovala mírně zahrady a silnice. Obrovským překvapením pro nás byla povodeň v roce 1997, která naši krásnou vesnici naprosto zpustošila. Nevzdali jsme to a díky všem občanům jsme během 27 let většinu škod napravili. Na povodeň v roce 2024 budeme dlouho vzpomínat, protože byla mnohem horší. Zaplavila 80 % obce a napáchala neuvěřitelné škody na majetku občanů i obce. Náprava bude trvat dlouhou dobu, a proto jsme vděčni těm, kteří na nás stále myslíte a pomáháte nám překonat finančními sbírkami i jinak toto náročné období. Veliké díky! Jana“

Pan Jarda pracuje jako účetní. Bydlí v Krnově v jedné z nejvíce postižených ulic. Finanční pomoc od nás nepřijal, ale byl velmi vděčný, že jsme mu mohli zapůjčit náš skvělý výkonný vysoušeč. Vysoušeče byly nedostatkovým zbožím a dostat se k nim se považovalo přímo za zázrak. Ukazoval nám přízemí svého rodinného domu již v době, kdy měli s manželkou vše vyklizené a vyčištěné. I tak mě při tom pohledu bolelo u srdce. A zatajoval se mi dech, když vyprávěl, jak s manželkou čekali, zda se hladina vody zastaví a nezatopí i první patro. Chyběl už jen kousek. Těžko si to lze představit. O to více jsem byla moc ráda, že jsme mohli poskytnout alespoň vysoušeč, který jsme zakoupili ze sbírky k tomuto účelu. Vysoušeče měly hodnotu zlata, jak se obrazně říká. Pan Jarda mi poslal zprávu, kterou chtěl poděkovat všem, kteří se na pomoci podíleli.

„Chtěl bych tímto způsobem poděkovat spolku Beruška sedmitečná za pomoc a zapůjčení vysoušeče . Můj dům prošel v září 2024 povodní. Byla zatopena přízemní část mého domu.

Vypůjčení vysoušeče mi opravdu pomůže s vysoušením domu, který pak po jeho vysušení můžu začít opravovat.

Ještě jednou bych rád tímto poděkoval spolku Beruška sedmitečná a všem jejím štědrým sponzorům, kteří neváhali přispět finančním darem na pomoc lidem postižených povodní.

Děkuji i Vám osobně za zprostředkování pomoci.“

Paní Jiřinka si nás objednala brzy po povodni, kdy už měla dům uvnitř uklizený. Zbývala na čisto uklidit zimní zahrada. Umýt zejména velké prosklené plochy. Samozřejmě jsme hned sondovali, zda bychom jí mohli přispět nějakou částkou na obnovu poškozených částí v bytě. Plánovala, že nechá vyměnit poškozené obložky u dveří. Paní Jiřinka žije s manželem v domku společně se svou sestrou. Sestra obývá první patro a paní Jiřinka přízemí. Její manžel je upoután na lůžko a potřebuje celodenní péči, kterou mu Jiřinka vzorně poskytuje. Ani ona na tom není zdravotně nejlépe a už by nějakou tu pomoc a opateru potřebovala sama. Blíží se jí 80. Na obložky u dveří zatím nedošlo, ale když jsme ji znova po čase navštívili, zjistili jsme, že má vodou poškozený jídelní stůl. Už nám zbývala k darování malá částka, ale na nový jídelní stůl to bylo dost. Paní Jiřinka byla přešťastná, protože často přijímá návštěvy z rodiny a ráda jim připraví něco dobrého k jídlu. A tak s velkou vděčností přijala náš finanční dar na nový jídelní stůl. V současné době ji i manžela čekají operace. Budeme jim držet pěsti, ať si nový stůl ještě užijí.

Paní Marková je zdravotní sestrou u lékaře v chirurgické ambulanci. Bydlí na ulici, která byla v Krnově nejvíce zasažena, kde voda napáchala největší škody. Naši pomoc nepřijala se slovy, že si máme peníze nechat pro potřebnější, že oni už to zvládnou s manželem sami. „V první chvíli přijeli všichni z rodiny a zbavili nás bahna jednorázově. To bylo výborné. Ale dát vše do pořádku, to je běh na dlouhodobou trať. Důležité je, že žijeme a barák nespadl.“ Těmito slovy se s námi loučila. Při něčem takovém vám dojdou slova a do očí se tlačí slzy vděku….

Paní Simona na všechny ty smutné chvíle vzpomíná dnes už s úsměvem. V den, kdy povodeň dorazila, je velmi časně zrána vzbudili hasiči, že musí opustit dům. Napřed odjeli do horní části vesnice, která je v kopci, a pak do bytu k synovi do Bruntálu. To bylo o víkendu. Když se po opadnutí vody mohli vrátit v úterý domů, čekalo je nemilé překvapení. Zůstal jen jejich dům a kolem nic. Před domem voda vyhloubila 2 metrovou díru. Odnesla poblíž stojící domky, kravín a požární zbrojnici. Simoně a jejímu manželovi Michalovi pomáhali kamarádi a kolegové z bývalého zaměstnání, kde dříve pracovali. A také syn, u kterého mohli přechodně bydlet, než bylo možné znova obývat jejich dům. Dnes už mají nový plot, hlavně kvůli pejskovi, aby jim neutíkal. Museli koupit nový kotel, protože ten původní se utopil. A samozřejmě veškeré vybavení kuchyně a obývacího pokoje. Rok po povodni Simona uspořádala pro všechny, co jim pomáhali, oslavu, na které jim vyjádřila svůj vděk. Napekla koláče, rolády, cukroví, řezy, udělala dobré jídlo. Každý si z tohoto setkání odnesl ještě domů výslužku.

Závěrem si dovolím paní Simonu citovat, když jsme ji oslovili, že i my můžeme přispět svou troškou do mlýna: „Ani jsme s tím nepočítali. Nejvíce se spoléháme sami na sebe a spíše pomáháme ostatním. Sousedka říkala, že se nám to konečně vrací.“ Nakonec naši pomoc přijala a velmi s manželem děkovali. Čeká je ještě mnoho investic, než dají dům a okolí domu zase do pořádku.

Paní Jitka pracuje v ZŠ jako asistentka. Má dvě dospívající děti a na svůj nízký věk je již nějaký rok vdova. To znamená, že i na odstraňování škod po povodni jí chyběla mužská pomoc. Přesto se uměla se všemi nesnázemi doslova poprat obdivuhodným způsobem. Naši malinkou pomoc přijala s vděčností. Když vzpomínala na dobu brzy po povodni, kdy už musela zase chodit do práce, říkala: „V domě to smrdělo hrozně. Ani se mi nechtělo chodit z práce domů. Teď už je to lepší. Spíme v prvním patře. Věci máme v pytlích. Pořádně nevím, kde co mám. Nemáme na čem sedět…“

Psát něco k vyjádření paní Nadi, která pracuje jako rehabilitační pracovník v krnovské nemocnici, není třeba. Vyjádřila vše naprosto výstižně. Cituji její slova: „Není jednoduché pomáhat lidem a ještě cizím. My jsme byli zasažení povodní ve výšky 1,8 m. Nebyli jsme na to připraveni ani to nejde. Snažili jsme se všechno co nejdříve vyčistit, ať to hezky schne. Ale to není tak snadné na podzim. Od samého začátku jsme sháněli vysoušeč, všude jsme se nahlásili, ale odpověď byla pořád stejná "nedostatkové zboží“. Takže když se paní Elen zeptala, jestli potřebujeme půjčit vysoušeč zdarma, tak jsem jen vykulila oči a sotva jsem řekla „ano“. Do pár dní měli jsme přístroj doma a krásné to vysoušelo. Mockrát bychom chtěli poděkovat všem, kdo přispěl na pomoc nám, cizím lidem, které neznáte. Přejeme vám hodně zdraví a jen hodné lidi kolem, ať i vás život příjemně překvapí. Děkujeme za pomoc."

Při každé finanční částce, kterou jsme použili z naší sbírky, abychom někomu pomohli si dát do pořádku bydlení po povodni, jsme pečlivě zvažovali. Vždy jsem spoléhala na osud či náhodu, která nám ty potřebné přivedla do cesty. Nejinak to bylo s paní Šárkou, která pracuje jako zdravotní setra u praktického lékaře. Iniciátorem byl můj syn, který ke zmíněnému lékaři patří jako pacient. Ozval se mi s velmi naléhavou prosbou. „Mami, mohli byste pomoci paní Šárce? Je naprosto zoufalá a nešťastná. U nich se povodeň vyřádila!“ Měl pravdu, protože paní Šárka bydlí v Branticích. Tuto obec povodeň zasáhla obzvlášť ničivě. Když jsem se paní Šárce ozvala, že bychom jí mohli pomoci, byla velmi překvapená a zpočátku snad ani nemohla uvěřit, že to myslím vážně. Byla za pomoc velmi vděčná.Několik slov, které vzkazuje těm, kteří do sbírky přispěli, cituji:„Velmi si vážím Vaší peněžní pomoci. Nikdy jsem si nemyslela, že úplně cizí lidé by mojí rodině pomohli v tak těžké situaci, do které nás dostala povodeň v září 2024. Velmi děkuji za projevenou podporu. Bajgarová Š.“

Paní Galina vplula k nám do kanceláře plná energie, pozitivně naladěná a usměvavá. Jakoby se ani nic nestalo. Jakoby přeletěla kolem ní jen malá letní bouřka. Vyprávěla s nadhledem svůj povodňový příběh. Na otázku, jestli se nebála, když jim po zahradě kolem domu plula velká hromada dřeva na zimu, řekla, že ne, že už to zažila dvakrát. Byla vděčná za to, že má ještě střechu nad hlavou. Svým přístupem mě úplně odzbrojila. Umím si představit, co ji stálo úsilí těch 20 let prací na zahradě. Dnes může začít znova, od začátku. A to určitě současný stav pozemku kolem domu se dnes ani nepřibližuje tomu, na jakém před 20 lety začínala. Brát životní zkoušky s takovouto grácií bych si přála. Paní Galino, smekám.
Na závěr jsem ji požádala o pár slov, které bychom mohli poslat do éteru vám všem dárcům.

Tady jsou:

"Jsme rodina žijící mnoho let v Branticích.
Oba dva jsme již v důchodovém věku. Povodně nás už zasáhly potřetí. Tentokrát nás to zasáhlo nejvíce. Voda se dostala až do obytné části, poničila podlahy a části nábytku. Totálně zničila sklepy, kde měl manžel jako topenář věci k podnikáni, a to nemalé hodnoty.
Také kotel na vytápění a solární jednotku. Totálně zničila okrasnou zahradu, na které jsme pracovali přes dvacet let. Vím, že jsou to jen malé věci oproti jiným rodinám, které přišly o střechu nad hlavou.
Touto cestou bychom od srdce chtěli poděkovat za finanční dar, který nám byl předán prostřednictvím Spolku BERUŠKA sedmitečná. Moc si toho vážíme a ještě jednou moc a moc děkujeme.
rodina z Brantic"

Paní Vlasta s manželem Rudou z nedalekého Zátoru.

Oba jsou už v seniorském věku. Opravili si před časem přízemní domek, kde 3 roky bydleli, než přišla povodeň. Paní Vlasta nám se slzami v očích vyprávěla, jak tam byla moc spokojená a chtěla si užívat důchodu. Dnes nemají s manželem už nic. Voda všechno vzala a oni dnes přebývají v náhradním bydlení, na jehož nájemné jsme jim přispěli.

Její manžel byl živnostník a měl stavební firmu. Náročná práce se podepsala na jeho zdraví. Postavit se znovu
na nohy a pořídit si bydlení bude pro oba v jejich věku velmi náročné. Pomoc přijímali nesměle, ale s velkou vděčností. Vlasta si se slzami v očích posteskla, že ani neví, komu má poděkovat.
Své díky tedy předala nám, abychom prostřednictvím aktuálních příspěvků je předali do éteru směrem k vám.

Katka, maminka dvou synů Mikiho a Toma. Voda jí zaplavila přízemní část domu, kde měla ledničku a pračku, na jejichž pořízení jsme jí poskytli dar. V současné době vysouší a vysouší. Prozatím nejde dělat nic víc.

Katka mi pro vás všechny poslala do mailu zprávu s poděkováním:

"Moji milí, chtěla bych vám moc poděkovat za pomoc, kterou jste poskytli mně a mým dvěma synům. Vaši pomoci si moc vážíme
a slovy ani nejde vyjádřit, jak moc. Vlna solidarity, která se během povodní spustila je obrovská. Díky Vaši pomoci se nám mnohem lépe vrací do normálních kolejí. Za Vaši sbírku jsme si koupili pračku a ledničku, o které jsme přišli. Ještě jednou obrovské díky Katka , Miky a Tom"

Pečlivě jsme vybírali ty, kterým se dostalo darů z této sbírky. Kolikrát se mi hrnuly slzy do očí, když jsme u některých svoji pomoc nabízeli a oni skromně odvětili: "My to nějak zvládneme, dejte to někomu,
kdo na tom byl ještě hůř, než my." Na to nemáte slov…. Nyní již budeme postupně přidávat příběhy jednotlivých obdarovaných rodin. Snažili jsme se pomoci menším darem, ale za to více domácnostem. Nejvíce žádaným zbožím byly a stále jsou vysoušeče. Podařilo se nám dva kusy sehnat a koupit a půjčujeme je.

Vážení a milí dárci

 chci vám všem, kteří jste dosud zaslali dary postiženým povodní,
ze srdce poděkovat. Za podporu, soucit, za to, že nejste lhostejní
k tomu, co se děje kolem vás a v naší české zemi. Chci vám přiblížit aktuální situaci a sdílet s vámi pokračování tohoto „Povodňového příběhu“. Denně se pohybujeme v terénu. Od chvíle, kdy voda opadla, se všichni dali do odklízení všudypřítomného bahna
a zároveň s ním vynášeli ze sklepů i z obytných prostor veškeré předměty. Máloco se dalo zachránit, a tak cesty ve městech
i v obcích lemovaly hromady vodou a blátem poničených věcí
a hromady bahna. Krásné vzkvétající město Krnov i další města
a obce v celé postižené oblasti se po osudném víkendu změnila
v jednu velkou skládku. Je nepředstavitelné, že se někde našlo místo, kde by se dal ten nepořádek uklidit. Najednou jsme potkávali auta s fialovým pruhem, která převážela osoby z výkonu trestu na pomoc postiženým, dobrovolníky, vojenská auta a vojáky, bezpočet hasičských aut. Občas jsme narazili na pracovníky pojišťovny, kteří dokumentovali a obhlíželi vzniklé škody. Práce postupovaly pomalu, protože toho bylo moc a bylo to velmi náročné a vyčerpávající. Postupně v domácnostech začala fungovat elektřina a také voda. Na cestách bylo potřeba se pohybovat velmi obezřetně. Také bylo třeba si zjistit dopředu trasu, po které by se dalo vůbec projet. Cesty byly poničené, na některých místech zcela neprůjezdné a dokonce
na některých úsecích zcela chyběly, místy byly vodou podemleté. Každý den jsme kolem sebe slyšeli spousty smutných příběhů. Například o tom, že když se podařilo vyklidit bahno a dát prostor domu trošku do pořádku, statik sdělil, že je statika domu narušena natolik, že se musí dům zbourat. Přes všechnu tu bolest kolem, utrpení a neštěstí jsme vnímali i neuvěřitelné odhodlání se nevzdat. „Jedeme dál“, je slyšet z mnohých úst. Naslouchali jsme těm příběhům, ptali se, zjišťovali potřeby, abychom zaslanými dary následně zmírnili následky proběhlé zkázy. Od onoho osudového víkendu je hezké počasí a vzhledem k ročnímu období poměrně teplo. Usnadňuje to práci a napomáhá vysoušení, ale asi každý podvědomě vnímá, že se zima nezadržitelně blíží. Některým zatím vůbec nefunguje topení, což se stává noční můrou. Topenáři mají pořadník žadatelů naplněný. Velmi mnoho práce se udělalo, ale ještě jí hodně zbývá. Je těžké odhadnout, za jak dlouho se dá krajina uvést do pořádku. V každém případě jsme si vědomi, že bez vás, kteří jste pomáhali a pomáháte finančně, by se situace dala těžko zvládnout. Věřte, že každá zaslaná koruna je pomocí. Vyjadřujete tím svou podporu, což je pro postižené hnacím motorem.

Za pouhé dva týdny od spuštění sbírky jsme dosáhli dalšího milníku! Tímto chci poděkovat nejen vám všem dárcům, ale také jedné úžasné a dobrosrdečné rodince, která se postarala o víkendu o dorovnání sbírky, tak abychom mohli penízky co nejdříve použít! ♥️ 

Za celý spolek Beruška děkuji! 

Moc si vážíme vaší ochoty pomáhat přímo v zasaženém místě, ale nejezděte prosím bez předchozí domluvy. Na místě zasahuje také organizace ADRA, pokud chcete přijet pomoci, kontaktujte je přes webový formulář. Mají již zkušenosti s humanitární pomocí po následcích živelných katastrof (např. po tornádu na Moravě) a vyklízecí práce jsou organizovány a mají svůj postup. Aktuálně jsou ulice zavalené zničeným nábytkem, odklízí se bahno, odčerpává voda, a poté se budou vyčíslovat škody.

Moc děkujeme všem přispěvatelům, první vybrané peníze využijeme na akutní pomoc obyvatelům Krnova a okolí! Děkujeme ze srdce za to, že můžeme díky tomu rychle jednat!