Dobročinná sbírka pro Ostrov Naděje

Komu pomůžeme?

Pomůžete Ostrovu Naději a všem jejich klientům. 

Jeden z příběhů…

U zvířat jsem byla od mala. Od malička jsem milovala jejich svět, jejich oči a způsob, jakým dokážou cítit. Ve svých devíti letech jsem poprvé pořádně usedla na koně – a byla to láska na první pohled. Od té chvíle jsem věděla, že koně budou vždy součástí mého života.

Začala jsem do stáje pravidelně docházet, učila se, zkoušela a postupně objevovala radost z práce s nimi. První velký zlom přišel, když stáj, kde jsem začínala, skončila. Bylo to srdcervoucí, několikrát jsem to obrečela. Podařilo se mi přesvědčit rodiče, aby mi koupili koně, na kterém jsem tolik let jezdila a kterého jsem milovala celým srdcem.

Za to jim jsem nesmírně vděčná – jejich podpora a láska mi umožnily prožít okamžiky, které budu nosit v srdci navždy. Ten kůň se stal mým světem. Učila jsem se s ním, zlepšovala se, a každý den v jeho společnosti byl naplněný radostí, smíchem a láskou, kterou slovy nedokážu vyjádřit.

A pak přišla ta nejtěžší chvíle. Jeden zimní večer se můj kůň smekl na ledu ve výběhu a vážně se zranil. Ráno nám majitelka volala, že na tom není dobře, a já okamžitě přijela. Strávila jsem s ním jeho poslední chvíle. Snažila jsem se sama sobě nalhávat, že je to jen zranění, že se to spraví… protože naděje umírá poslední.

Ale pak přišel ten okamžik, kdy mi jeho hlava spadla do klína — a v tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Hodiny jsem u něj ještě seděla, hladila ho po krku a doufala, že je to jen špatný sen, že se probudí. Nakonec jsem ho musela pustit. Ten okamžik mě naprosto zlomil.

Po dlouhé době jsem ztratila odvahu být kolem koní, protože každý pohled na ně mi připomínal to, co jsem navždy ztratila. Byla to bolest, která mě hluboce zasáhla, chvíle, kdy jsem ztratila část sebe sama. A dlouho jsem nevěděla, jestli se ke koním někdy vrátím.

Dva roky jsem se snažila znovu najít odvahu. Několikrát jsem zkoušela, že bych znovu začala jezdit, ale vždy to skončilo stejně — nedokázala jsem to. Nedokázala jsem být mezi koňmi, aniž bych necítila, že tam něco chybí. Měla jsem pocit, že jsem přišla o všechno, co mě dělalo šťastnou.

A pak, úplnou náhodou, jsem potkala paní, která vyprávěla o Ostrovu Naděje v Běstvinách. Paní jsem neznala, jen jsme se daly do řeči, a já si řekla, proč to nezkusit. Napsala jsem tam a jela se podívat.

Hned, jak jsem tam přijela, pocítila jsem okamžitou vřelost a přijetí. Přátelská atmosféra, laskaví lidé, kteří tam o koně pečují, a celé prostředí mě okamžitě pohladily na duši. Začala jsem tam jezdit. Každým dnem jsem znovu nacházela samu sebe.

Ostrov Naděje mi připomněl, proč jsem koně tolik milovala. Ti koně, kteří si sami prošli bolestí, mi pomohli zhojit tu mou. Každý kůň zde dostal naději, a tuto naději teď předávají dál. Pomáhají lidem, kteří k nim přicházejí – uzdravují srdce, uzdravují tělo, dávají pocit klidu a síly.

Pomohli i mně, a pomohli už spoustě dalším. Ostrov Naděje není jen stáj. Je to domov. Místo, kde se zázraky dějí tiše – v doteku teplého koňského hřbetu, v pohledu plném porozumění, v klidu, který léčí.

Největší díky patří majitelům, kteří tu o koně pečují – za jejich nezištnou práci, za lásku a péči, kterou dávají nejen zvířatům, ale i lidem, kteří sem přicházejí. Jejich úsilí dává naději mnoha životům.

Spolek, který Ostrov Naděje už 25 let vede, zachránil za tu dobu 247 koní a dal jim nový život. Každý z nich je živým důkazem síly naděje a lásky, která se zde každodenně sdílí a mění životy nejen zvířat, ale i lidí.

Dnes se obracíme na Vás, kteří čtete tento příběh. Aby Ostrov Naděje mohl dál pomáhat, potřebujeme Vaši podporu. Chystáme se postavit kruhovku a zastřešení, abychom koním mohli zajistit bezpečný prostor a udržet místo, které už tolikrát zachránilo srdce, co ztrácela víru.

Každá pomoc, i ta nejmenší, dává šanci – naději – nejen koním, ale i lidem, kteří tu nacházejí klid, lásku a nový začátek.

Pomozte nám, aby Ostrov Naděje mohl dál rozdávat to, co dává nejvíc – naději, která nikdy neumírá.

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Finanční sbírka bude použita na zastřešenou kruhovou ohradu – ŠAPITÓ a skladovací halu. 

_

Další příběh…

Jmenuji se Sandra a vždy jsem obdivovala koně. Už od útlého věku se mi moc líbilo být u nich a poznávat jejich svět. Vždy, když byla možnost, tak jsem byla šťastná v jejich přítomnosti.

Nebylo to na dlouho, jelikož se mi narodily dvě děti a dlouhou dobu jsem k nim nemohla. Jednoho večera jsem objevila spolek Ostrov Naděje a řekla jsem si, že bych mohla napsat a přijet se podívat.

Hned po příjezdu jsem se cítila jak v ráji – prostě ráj na zemi a nádherní koně k tomu. Paní majitelka nám řekla, že fungují jako spolek už 25 let a že každý kůň, co u nich byl nebo stále je, má svůj životní příběh.

Já si tam našla svou lásku – ale ne jen já, každý si tam najde tu svou spřízněnou duši. Jezdí tam malé děti i dospělí a jsme tam jedna velká rodina. Já mám konečně pocit, že někam patřím.

Je to úžasné místo klidu a pohody a učím se stále novým věcem. Jsem za to nesmírně ráda – i má dcera se díky tomuto místu hodně změnila. Prošla si šikanou a koně jí hodně pomohli, aby byla zase ta holka, která si věří a dělá věci ráda a s velkým nadšením.

Ale jelikož tam jsou i koníci starší, tak bychom pro jejich zdraví potřebovali udělat zastřešení kruhové ohrady, abychom mohli trénovat i v nepřízni počasí.

A ještě jeden nakonec…

Jmenuji se Adéla a žiji v malé obci Běstviny u Dobrušky.

Zatoulaný kocour, který se jednoho březnového dne objevil u nás na dvorku, mě dovedl k manželům Sodomkovým do Ostrova Naděje. Kocour jim utekl během rušného silvestrovského večera a díky paní hraběnce Soně Klímové–Janečkové jsem našla jeho majitele.

Věřím, že se to nestalo jen tak, a děkuji svým strážným andělům, že mi ho poslali na pomoc. Měla jsem těžké období. Procházela jsem si osobní i pracovní krizí a neměla jsem daleko k vyhoření. Díky koním a novým přátelům jsem se pomalu, ale jistě začala uzdravovat.

Paní Lenka mi jako první dovolila vyčistit si bílou lady Sisi. Postupně mě učila, jak mám hřebelcovat koním srst, česat hřívu a správně vybírat kopyta. A také mi říkala, abych stále na koně mluvila.

Další návštěvu jsem si sedla na koně jménem Casis – a byl to úžasný zážitek. Po více než dvaceti letech jsem opět seděla na koni. Slečna, která mi koně vodila po jízdárně, mi pověděla, abych se Casisovi vypovídala, co mě všechno trápí – a ono to opravdu začalo fungovat. Cítila jsem tolik potřebnou úlevu.

Ještě jsem měla pár takových jízd a pak jsem seděla na Casisovi a měla jsem jet sama. Cítila jsem strach, a hlavně velký respekt, ale paní Lenka mě učila, abych mu věřila a byla nekompromisní. Ukázala koni, kdo je jezdec a že právě on určuje směr jízdy.

Jízdu po jízdě jsem cítila pokroky, a především se mi vracelo mé ztracené sebevědomí. Casis je pro mě srdeční záležitost a patří mu velký dík za ohromnou pomoc. Zase jsem se začala smát, věřit si a radovat se ze života.

Splnil se mi sen – starat se o koně, pracovat s nimi a učit se na nich jezdit. Manželé Sodomkovi jsou úžasní lidé se srdcem na dlani. Veškerý jejich čas věnují svým šesti nádherným koním, kteří pomáhají lidem.

V tomto hektickém a nelehkém světě je alespoň jedno místo, kde vás nikdo nebude soudit a kde se nemusíte bát otevřít se. Ano, je to zde – u koní, kde se vždy cítím krásně, úplně vypnu a užívám si klidu kolem sebe.

Je to pro mě místo, kde jsem našla svou novou koňařskou rodinu, a jsem za ni neskonale vděčná.

Paní Lenka, pan Míra a jejich úžasní koně si zaslouží, aby měli pro svou tolik záslužnou práci vytvořené vhodné podmínky.

Chtěla bych moc poprosit o finanční dar na mobilní kruhovou ohradu – ŠAPITÓ – a na malou skladovací halu.

Největší dík patří paní majitelce Lence – za vše, co pro mě udělala, za její přátelství, radost ze života a pozitivní náladu, kterou umí rozdávat druhým lidem.

S láskou, úctou a poděkováním
Adéla